neděle 28. října 2012

úterý 24. července 2012

řeka Metuje v Hronově


Krásný je příběh, jak přišla Metuje ke svému jménu. Ti nejstarší obyvatelé si ho ještě dodnes vyprávějí … 




Za toto jméno řeka vděčí benediktinským mnichům, kteří se v tomto kraji usadili.
Řeka Metuje byla v regionu největší a nejtajemnější řekou. Za těch dob ještě neměla své jméno a nikdo ani nevěděl, kde pramení. A tak se bratři opatřeni
potravinami na více dnů vydali podél řeky proti jejímu proudu. Všude byl hustý neproniknutelný prales, takže postupovali jen pomalu, ale jednoho dne došli až k místům, kde se dal tušit samotný pramen. Pramen řeky byl odhalen.
Nemohli
přijít na žádné vhodné pojmenování pro řeku. Až na zpáteční cestě přišel rozhodující okamžik. Mezitím co mniši odpočívali, odešlo několik mužů provázejících výpravu do lesa na průzkum. Po chvíli jeden z nich objevil obrovský roj lesních včel. Byly usazeny v dutém javorovém kmeni a měli tolik medu, že tekl po stromě. Onen muž, překvapený šťastným nálezem, radostně volal na své druhy: "Med tu je!"-"Med tu je!" Výkřiky zalétly i k sluchu bratrů a jméno bylo na světě! Med tu je změnili v "Metuje" a jméno si řeka podržela na věčné časy.

pondělí 23. července 2012

Maternice, Skalákova studánka


Můj rodný kraj :o)




V lese Maternice u Zbečníka je upravená studánka s obrázky svatých na okolních stromech, známá z díla A. Jiráska jako Skalákova studánka. V okolí studánky se vyskytují pískovce ve tvaru bochníků, tzv. Zbečnické chleby.

Zkamenělé chleby v Maternici

Tak ňákej žebrák přišel ve Zbečníku k Vítom do statku, je to naproti kovárně, teď tam řikaj u Hurdálku a ten žebrák měl na ruce na řemenách takovou kožednou tašku a v ruce takovou vysokou hůl, jako i má bískup dyš biřmuje a ten žebrák prosil selku, aby byla tak dobrá a dala mu něco pojíst. Ale vona, že nic nemá a žebrák zas, že má velkou žížeň, ať mu dá něco napit. A vona zas, že nemá co. Ale ten žebrák se nedal jen tak vodbejt, jak si selka myslela, a zas na ní, ať mu dá aspoň rybičku toho chleba (půl krajíčka), co má v peci, ale selka, že ho tam akorát dala, jak by mohl bejt už upečenej. Ale žebrák i zas poudal, že už je upečenej, jen ať to zkusí. Selka se rozčertila, ale jeden přeci vytáhla a skutečně to tak bylo. A tak ho skrojila a ten skrojek mu hodila pod nohy: „Nate, aby vám v žaludku zkamenatěl!“ Von ten skrojek nechal na dlážkách u pece a zrouvna na tom místě se spropad. Dyš hned selka chtěla vostatni bochniky vytahovat, tak stim nehnula. Bylo toušecko tak diuvně pohromadě, samej kámen, a ten chleba, co žebrákoj skrojla, byl taky už kámen. A dyš přišel sedlák domu a selka mu to vypravovala, tak poslali naušecky mezičky, aby toho starýho nědo našel, ale byl už docela pryč a žánnej ho nenašel. Tak byli v důměni, kdo by to asi tak byl a nejspíš asi sám pánbu, kerej tenkrát chodil po světě a že ta selka byla tůze lakomá, tak ji potrestal. Anebo to moh bejt Krákonoš, kerej taky v tom čase tu u nás panoval. Tý chleby zkamenělý pak vodnez sedlák do Maternice a dal vokolo tý studánky, ale lidi to zas rozebrali a zrouvna ten skrojenej si prej uzali na náchockej zámek.
Pověst z knihy Turov - Pověsti Jiráskova kraje, kterou sestavili J.Hurdálek a P.Raichl v roce 1923.